Nadpis schizofrenie

Úvodní slovo o schizofrenii

Ze skupiny psychotických duševních poruch je nejčastější a nejzávažnější schizofrenie. Lidé nemocní schizofrenií ztrácejí kontakt s realitou, slyší nebo vidí věci, které nejsou skutečné a pod vlivem svých představ pak jednají neobvykle a nepřiměřeně.

Schizofrenie se vyskytuje poměrně často, u 1-1,5% populace, což znamená, že onemocní přibližně jeden člověk ze sta. Četnost výskytu je stejná v různých kulturách a kontinentech. Onemocnění se vyskytuje stejně často u mužů a u žen, rozdíl je pouze v začátku onemocnění. Začátek schizofrenního onemocnění je v mladém věku, u mužů nejčastěji mezi 15 až 25 lety a u žen nejčastěji mezi 25 až 35 lety.

Jak schizofrenie vzniká

Podle dnešních představ nejsou psychotické poruchy způsobovány jedinou příčinou, ale společným působením řady dílčích příčin. Některé z nich jsou vrozené, jiné způsobené vlivy prostředí, v němž nemocný žije a událostmi, které prožil. Mezi vrozené biologické faktory patří především dědičnost a průběh těhotenství. Bylo prokázáno, že pokud jeden z rodičů trpí schizofrenií, je asi 10% pravděpodobnost, že jeho dítě onemocní také. Dá se říci, že se dědí určitá dispozice k onemocnění, nikoliv nemoc sama. Dispozici k onemocnění tvoří nadměrná citlivost (hypersenzibilita) a zvýšená zranitelnost (vulnerabilita). Při vzniku schizofrenie hraje roli vzájemné působení biologických a psychosociálních vlivů, důležitá je kvalita vztahů s blízkými lidmi. Vlivem výše uvedených faktorů dojde k narušení komunikace mezi neurony v mozku a změnám v chování, které se pak projeví v období, kdy je jedinec ve velkém psychickém tlaku, nejčastěji v období adolescence a časné dospělosti. K propuknutí psychózy dochází tedy tehdy, když jsou lidé s dispozicí k nemoci vystavení nadměrné psychické zátěži.

Počátek onemocnění

Schizofrenie začíná nejčastěji během dospívání. Zřídka dochází k onemocnění náhle a nečekaně. Onemocnění může předcházet různě dlouhé období několika měsíců až let, kdy se člověk postupně mění, uzavírá se do sebe a přerušuje sociální kontakty. Rodiče si leckdy náhle uvědomí, že mají doma někoho úplně jiného, komu přestali rozumět. Svět se pro nemocného postupně začíná stávat nesrozumitelným, dochází ke změně vztahu ke skutečnosti. Věci se stávají nejasnými, nabývají mnohoznačných či symbolických významů. Pocit ztráty kontroly nad skutečností a jakési inscenovanosti dění se projevuje hlubokými depersonalizačními a derealizačními stavy. Nemocný se začíná viditelně měnit, hůř komunikuje, uazvírá se do svého světa, mluví nesouvisle, nesrozumitelně, sám pro sebe, dělá podivné rituály, bývá podrážděný, ztrácí původní zájmy, experimentuje s drogami, zkrátka je „divný“.